Jak mne fotografie oslovila

Pokud chodíte s očima a srdcem otevřeným, mnohokrát za život se vám stane, že narazíte na něco, co ve vás vyvolává vnitřní odezvu, jitří pocity, podněcuje fantazii a vypráví příběhy. A někdy je to tak silné, že vás to nutí tvořit. Někdo tomu říká múza … nuž nevím, jestli je to zrovna múza, ale může být. I já jsem jednu takovou múzu viděla.

Uběhl už nějaký čas od chvíle, kdy jsem na nejmenované sociální sítí (ano ano, to je přesně ona ;) ) objevila čerstvě přidanou fotku mistra svého oboru – Mira Hvozdenského. Dívala jsem se na ní, líbila se mi a v myšlenkách se mi pomalu začaly formovat slova příběhu, který pro mne v sobě ukrývala …


Toho roku panovala dlouhá a tuhá zima. Mráz lámal ocel a slunce se snad bálo, a tak se schovávalo někde za těžkými, temnými mraky. Už dlouho ho nikdo neviděl. Široko daleko se rozprostírala jen ledová pláň, jejíž povrch narušil jen sem tam nějaký hrbolek, který dříve býval stromem. Nikde nebylo vidět ani živáčka. Lidé strádali, jít ven znamenalo dát v sázku vlastní život. Mnozí se začali obávat, že zima už nikdy neskončí a oni zahynou hladem a mrazem. Strach a zoufalství obcházelo kolem. I mocný plamen ohně prohrával svůj boj s všudypřítomným chladem. Všechny nešvary a rozdíly ve společenství byly zapomenuty, jeden se tiskl ke druhému ve snaze zahřát se i jen tou trochou tělesného tepla. Mysl všech ovládaly poslední kapky naděje na brzký příchod jara.

Šeřilo se. Už tak nízka teplota rychle klesala. Přícházela další z řady smrtících dlouhých nocí. Nikdo netušil, jestli ještě uvítá nový den.

V neproniknutelné tmě náhle zazní tón … krátký, hluboký a sotva slyšitelný, přesto však naprosto cizí v obvyklém tichu bílých plání.

Přichází šílenství?

Tón doznívá. Střídá ho jiný, stejně hluboký, ale táhlý a smutný. I po svém doznění zůstáva otisknut v mysli.

Ticho … že by to přecejen byl klam?

Stejně náhle se však rozezní další tón … a další … jeden střídá druhý. V pomalém rytmu se skládají do tesklivé melodie, která naplňuje temnotu kolem. Hudba nepřestává znít, je slyšet hodiny a hodiny. V průběhu toho času se postupně mění. Tu zrychluje, tu zpomaluje. Je líbezná a hřejivá jako sama dobrota lidské duše. Ach ano, ta hudba žije a volá, toužebně volá po změně.

Obzor šedne. Noc končí. Uprostřed pláně stoji dívka, ke rtům flétnu přiloženou. Na její holou kůži se nežně snáší sněhové vločky. Výdech do nástroje, sotva znatelný pohyb prstu mění poslední tón … hudba doznívá. Mezi mraky se na svět dere první hřejivý paprsek slunce.

«  Zpět na stránku „Osobní tvorba“